Jsem stará

Za necelý týden mi bude 41. 

Ne, to číslo mě neděsí, spíš naopak. Když jsem loni oslavila čtyřicítku, říkala jsem si: „Konečně! Třicítka mě zklamala, ale teď, teď už jsem opravdu velká holka a všechno bude jen a jen lepší.“ A do určité míry to opravdu platí. Tak dobře mentálně jsem na tom nebyla už hodně dlouho. Když si čtu deníky z předchozích let, nestačím se divit, kam se najednou ztratily všechny mé obavy, mindráky, nespokojenosti, dramata. Jistě, spíš než s překročením nějaké magické hranice to nejspíš souvisí s tím, že jsme dokončili (skoro) rekonstrukci, že děti rostou a stávají se z nich samostatné osoby a taky s tím, že chodím do práce a nejsem furt zavřená doma (což něco vypovídá o systému mateřské, ale o tom třeba jindy). 

Takže když je všechno fajn a zalité sluncem, o co vlastně jde a proč si stěžuju na věk? Protože mě jaksi začíná zrazovat tělo. Ne že by k tomu nemělo důvod, prostě se projevuje, jaký jsem k němu měla doposud přístup. Záda mě bolela už dříve, ale je to čím dál tím horší. K tomu mi občas je prostě tak trochu šoufl nebo mě bolí hlava (a ne, není to kocovina). Taky oči už mají toho věčného koukání do mobilu občas dost. No a tuhle neděli jsem se probudila a nemohla pohnout rukou. Dnes je úterý a pomalu se to zlepšuje, zítra už snad budu moct jít do práce. 

Tohle je samozřejmě známá věc a zdroj mnoha internetových vtipů. Všichni se cítíme staří a bolí nás záda a těšíme se do důchodu. Jenže ve skutečnosti to taková sranda není, bolí to a je to spíš k pláči. Asi bude načase začít opravdu dělat nějaké zásadní změny v životním stylu.