Jsem nemocná

Proč se mi tohle pořád děje? 

Jen jsem se trochu otřepala z bolavé ruky a už je tu další radost. Nachlazení. 

Ve středu jsem šla do práce a byla jsem ok. Ve čtvrtek ráno jsem se necítila úplně dobře. V pátek nás čekal vánoční večírek a já o něj nechtěla (opět!) přijít. Tak jsem si vzala sickday. Přece když strávím den v posteli, budu pít čaj a odpočívat, tak mi musí být do druhého dne dobře… no, nebylo. V pátek mi bylo bohužel ještě hůř, takže vánoční večírek se opět konal beze mě. Dnes je sobota, ležím v posteli, kašlu a je mi mizerně. Vím, že to není nic hrozného, ale nechci ztratit celý týden poleháváním. Nebaví mě to. Když se nasypou na jednu hromadu všechny dny, kdy jsem já nebo muž nebo děti nemocné a kvůli tomu nemůžeme něco dělat, tak mám pocit, že nám skoro žádné dny nezbudou. Asi si to budu muset začít zapisovat do tabulky, ať vím, jestli to není jen můj dojem. 

Nevadí, i když je mi mizerně a samozřejmě nemůžu cvičit nebo jít ven se psem, můžu se aspoň soustředit na jídlo. Jíst zeleninu, necpat se sladkým. Nějak se začít musí.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nemůžu spát

Moje nejhorší noční můra je tu.  Jako velká milovnice spánku jsem vždy těžce nesla brzké ranní vstávání. Utěšovala jsem se tím, že všechno dospím v důchodu. Když ale slyším stesky své mámy a tchyně, jak nemůžou usnout nebo se budí uprostřed noci, začínám mít trochu obavy.  Dneska je ta moje nespavost ale spíš způsobena večerním sáčkem chipsů a seriálem na Netflixu. Za hříchy se platí. Jasně, nic se nemá přehánět a jednou za čas si mlsání, ať sladké nebo slané, není nic strašného. Ale člověk si taky nesmí lhát do kapsy. Když se něco křupe skoro každý večer a prokládá se to sem tam skleničkou vína, tak se prostě následky dostaví.  A přitom mi to vlastně až tak moc nechutná. Nejsem už dost stará na to, abych se konečně poučila?
Další informace

Jsem stará

Za necelý týden mi bude 41.  Ne, to číslo mě neděsí, spíš naopak. Když jsem loni oslavila čtyřicítku, říkala jsem si: „Konečně! Třicítka mě zklamala, ale teď, teď už jsem opravdu velká holka a všechno bude jen a jen lepší.“ A do určité míry to opravdu platí. Tak dobře mentálně jsem na tom nebyla už hodně dlouho. Když si čtu deníky z předchozích let, nestačím se divit, kam se najednou ztratily všechny mé obavy, mindráky, nespokojenosti, dramata. Jistě, spíš než s překročením nějaké magické hranice to nejspíš souvisí s tím, že jsme dokončili (skoro) rekonstrukci, že děti rostou a stávají se z nich samostatné osoby a taky s tím, že chodím do práce a nejsem furt zavřená doma (což něco vypovídá o systému mateřské, ale o tom třeba jindy).  Takže když je všechno fajn a zalité sluncem, o co vlastně jde a proč si stěžuju na věk? Protože mě jaksi začíná zrazovat tělo. Ne že by k tomu nemělo důvod, prostě se projevuje, jaký jsem k němu měla doposud přístup. Záda mě bolela už dříve, ale j...
Další informace